Podrobnosti a rozsah skandálu, do kterého byl každý muž zapojený trochu jinak, nejsou zcela jasné, avšak těchto osm hráčů, navzdory tomu že byli u soudu zprošteni viny, dostali celoživotní zákaz hraní baseballu. Neobyčejný pálkař a zadní polař „Bosý“ Joe Jackson, nadhazovači Eddie Cicotte a Claude „Lefty“ Williams, vnitřní polaři Buck Weaver, Arnold „Chick“ Gandill, Fred McMullin, Charles „Swede“ Risberg a zadní polař Oscar „Happy“ Felsch. Těchto osm mužů tvořilo ve své době nejlepší tým v lize a tak si teď pojďme povědět, jak se to vše seběhlo.

V roce 1900 vznikl po Cubs druhý baseballový klub v Chicagu a nesl název White Sox. Vlastníkem klubu byl Charles Comiskey. Sox se původně jmenovali White Stocking, avšak po necelých dvou letech tento název zkrátili na White Sox. Hned v roce 1906 se podařilo hráčům Sox vyhrát světovou sérii, ve které porazili městské rivaly Cubs v poměru 4:2 na zápasy. Dalších osm let se Sox příliš nedařilo a velice často spíše prohrávali, než vítězili.

V roce 1910, Charlie Comiskey vybudoval nový ballpark v jižní části Chicaga, který měl zajistit stabilitu a prosperitu klubu. V roce 1915 provedl nákup tří hvězdných hráčů. Levý polař a výborný pálkař Joe Jackson, druhý metař Eddie Collins a středový polař Oscar Felsch. V roce 1917 se podařilo Sox vyhrát světovou sérii. Tým pod vedením Williama „Kida“ Gleasona v roce 1919 dosáhli nejlepšího skóre v Americké lize. Comiskey tak uspěl v budování jednoho z nejlepších baseballových mužstev historie.

Navzdory mnoha vítězství, byli White Sox nešťastným týmem. Žádný klub nehrál tak výborně jako oni, avšak žádný klub nedával svým hráčům tak ubohé výplaty, jako právě White Sox. Mnoho dobře informovaných pozorovatelů věří, že právě Comiského lakota vedla k prodeji světové série. Comiskey byl výborný obchodník a díky „výhradní klauzuli“, kterou měli hráči ve svých kontraktech, mohl hráčům platit velice nízké platy. Tato klauzule zaručovala výhradní vlastnění hráčů, a žádný z hráčů nemohl opustit klub, aniž by to majitel neschválil.

Comiskey často sliboval hráčům odměny, které však neměl v plánu ani v nejmenším dodržet. Příkladně za vítězství v divizi, slíbíl Charlie Comiskey svému týmu velké prémie a bonusy. A když Sox divizi vyhráli? V kabině na ně čekalo několik lahví levného šampaňského. Comiskey dokonce svým hráčům účtoval i praní jejich uniforem. Na protest hráči nosili po několik týdnu stále špinavé uniformy. Comiskey nechal odstranit jejich dresy a hráče značně pokutoval. Co bylo však ještě horší, bylo to, že hráči nevycházeli dobře ani mezi sebou. Tým byl rozdělen na dva tábory. Jeden vedl druhý metař Eddie Collins a druhý vedl první metař Chick Gandil. Collinsova frakce zahrnoval vzdělané hráče, sofistikované k tomu, aby si vyjednali platy kolem 15 tisíc dolarů. Avšak Gandilova skupina, která si v průměru vydělávala pouhých 6 tisíc dolarů, to nesla velice těžce a tento rozdíl dávali svým spoluhráčům velice často najevo.

V roce 1918 byla v předním světovém zájmu válka a tak zájem o baseball rapidně klesal. Světová série v roce 1919 byla první po skončení první světové války a baseball a národ celkově se vzpamatovával. Poválečné nadšení pro baseball nebralo konce a národ dychtil po nových zápasech. Národní zájem byl tak enormní, že se baseballová asociace rozhodla prodloužit světovou sérii na devět zápasů místo tradičních sedmi.

Pokračování příště …